Interview Magazine

Madonna: Čau Ingrid.
Ingrid: Ahoj Madonno. Máme sedmileté výročí. Poslední rozhovor, který jsme spolu dělaly pro tenhle časopis, byl v březnu 2001. Mluvily jsme spolu i potom, ale naše poslední zaznamenávané řečnění se stalo ještě předtím, než se celý svět změnil.
Madonna: Ó, dobroto. To bylo tak dávno. No, doufám, že mám něco zajímavého, o čem bychom se mohly bavit. (Směje se.)
Ingrid: To já taky. (Směje se.) Ale teď vážně, děkuji mnohokrát, že tohle děláte. Vím, že toho máte hodně rozděláno.
Madonna: Rádo se stalo. Slyšela jsem, že časopis opouštíte.
Ingrid: Opouštím.
Madonna: Co budete dělat?
Obě si chvíli povídají mimo záznamník...
Ingrid: Začala bych povídáním o vaší zaangažovanosti v Malawi. Ta akce a charita, co jste uspořádala s Gucci v O.S.N. 6.února, to bylo opravdu něco. Když jsem poslouchala vaše nové album, přemýšlela jsem o tom a naléhavost, která je z desky slyšet, hlavně z písničky 4 Minutes, mi tu událost vrátila. Přišlo mi to jako jasný příklad toho, kam zrovna směřuje vaše úsilí. Velice působivý dokument I Am Because We Are, který jste produkovala a který se ten večer promítal, je odpovědí všem těm, kteří tvrdí, že problematika nemoci AIDS v Africe je tak zdrcující, že s tím už nelze nic dělat. Opak je pravdou. Každá maličkost pomáhá. V tom filmu říkáte: "Lidé se mě vždycky ptají, proč jsem si vybrala Malawi. A já jim odpovídám, že jsem si je nevybrala. Malawi si vybralo mě." Proč jste se rozhodla zdokumentovat svoje zapojení?
Madonna: Bylo to tak, že jsem se dověděla, jaká je tam situace. A když jsem tam poprvé jela, věděla jsem, že musím svou cestu zdokumentovat. Přesněji jsem se chtěla s těmi dětmi dát na cestu a zjistit si, co by změnilo jejich životy k lepšímu, a zdokumentovat to. Bylo to jen o tom dát jim střechu nad hlavou? Bylo to jen o tom dát jim jídlo a oblečení? Bylo to jen o tom zpřístupnit jim očkování? Bylo to o všech těchhle věcech? Nebo šlo to to, co se dělo v jejich hlavách a srdcích a dotknout se jejich vlastního pocitu zplnomocnění a odolnosti? Čím vícekrát jsem do Malawi jezdila a sledovala tamější dění, tím víc jsem si uvědomovala, že tamní lidé jsou složitější, takže řešení jejich problémů bude také víceúrovňové. Nejhorší způsob, jak člověku pomoci, je hodit mu hromadu něčeho a utéct.
Ingrid: Přesně, tohle nikdy v Africe nefungovalo nebo jinde na podobném místě.
Madonna: To nefunguje u nikoho.
Ingrid: Řekněte nám víc o tom filmu.
Madonna: Bylo několik možností, jak to pojmout. Natočili jsme tolik záběrů a měli jsme tolik co říct. A vzniklo tolik verzí toho filmu, než jsme skončili u téhle, co máme teď. Některé z těch ranějších podob byly příliš mrazivé a srdceryvné, až se mi zdálo, že byli lidé po jejich zhlédnutí přímo ochrnutí, a to bylo to poslední, čeho bych chtěla dosáhnout. Dalším důvodem, proč jsme chtěla natočit tenhle film - a to jsem řekla i na tom charitativním večírku, že lidé začínají být imunní vůči myšlence zvyšovat povědomí o něčem a stát se něčeho součástí. Mohou něco změnit, ale namísto toho řeknou něco jako: "Na světě je tolik problémů, co s tím můžu dělat? Jsme v prdeli. Afrika je v prdeli. Životní prostředí je v prdeli. Všechno." Lidé jsou zahlceni problémy a ty je ochromily. Tak jsem chtěla nabídnout jednoduchá řešení a ilustrovat, jak úplně jednoduché věci dokáží změnit člověku život. Pro každého z nás je snadné podílet se na řešení.
Ingrid: Ten film začíná jednou drobností. Volá vám nějaká žena. Říká něco jako: "Jste člověk s prostředky. Lidé na vás dají. Můžete pomoct." Pak říkáte, že se cítíte trapně, protože ani nevíte, kde Malawi je. Ona vám řekla, ať si ho najdete na mapě, a zavěsila.
Madonna: Jo a pak jsem tam jela.
Ingrid: Takže tenhle telefonát proběhl ještě předtím, než jste adoptovala syna Davida?
Madonna: Ach, ano. Všechno tohle se stalo předtím. Ano, byla to dlouhá cesta. Přivezla jsem s sebou z Malawi do Los Angeles osm učitelů, přihlásila je do pedagogických kurzů a pak je vzala zpět do Malawi. V tu dobu jsem se sblížila s tamními dětmi, a tak jsem poznala i svého syna. Stálo mě to hodně cest. Všichni učitelé, které vidíte učit ve filmu, prošli tím kurzem. Mnozí z nich založili síť, která se o lidi stará nyní. Stále jsem s nimi ve spojení a oni stále duševně i sociálně podporují ty děti a jejich rodiče. Přineslo to ohromné výsledky. Nejen v životech těch dětí, ale v životech těch učitelů.
Ingrid: Pro neznalé byla vždy Afrika nepochopitelným místem. Pamatuji si, když naše rodina opustila Jižní Afriku kvůli apartheidu. Přestěhovali jsme se do Skotska a moje matka chodila po obchodech a naváděla je k bojkotu jihoafrických humrů a pomerančů. Tehdy šlo o to vytvořit ekonomický tlak, aby vláda byla nucená apartheid ukončit. Celý svět tvrdil, že to se nikdy nestane, ale stalo se. A vůdcovství a pohotovost jediného muže - Mandely - ukázaly, že změna může nastat i bez krveprolití. Lidé tolik zmůžou. Stále se často stává, že když přijde řeč na AIDS v Africe, objeví se stále stejný postoj, že to nikdy neskončí. Podívejte se na začátek epidemie tady a jak se lidi během pár let dokonale vzchopili. Vy a já jsme měly hodně společných přátel, jako například Keithe Haringa, kterého jsme ztratily. Ale pamatujete si tu dobu, asi před pětadvaceti lety, kdy se jednomu po druhém dělalo špatně a nikde nebyl ani náznak světla na konci tunelu. Časem to přešlo, ale nyní bohužel je statistika HIV v této zemi opět extrémní. Ale hlavně že činy pomáhají. Samozřejmě že míra toho, o čem hovoříme, je v Africe úplně jiná. Ale ty příběhy jsou ve skutečnosti propojené. Je pro vás ta nemoc, proti které bojujete v Africe, tou stejnou chorobu, co změnila naše životy tady v Americe?
Madonna: (Povzdechne si.) To je zajímavá otázka. Myslím, že je to to samé, protože co to znamená - podívejte na to slovo - nemoc. Tady bylo taky něco chorobného a něco chorobného je i tam. Velká část pandemie AIDS v Africe souvisí s chudobou, protože tam všechno vychází z chudoby. Vše je tak výmluvně popsáno ve filmu Mathewse Chikaondy, exministra financí, který ukazuje krutosti člověka na člověku, co jsou lidé schopní udělat jeden druhému, pokud nemají nic jiného - ať je to kruté nebo ne, objevují své choroby nebo praktikují magii, protože došli na konec a neznají jiné řešení. Lidé tam odpadávají jak mouchy a oni to neumějí vysvětlit. Takže pro ně to musejí být čáry, protože jak jinak byste vysvětlili, že každý ve vaší vesnici je po smrti. Určitě je to proto, že je někdo očaroval. Samozřejmě že bída je problém i v Americe, ale není to to samé jako v Africe - je to jiný druh bídy.
Ingrid: A takový úplně jiný pocit.
Madonna: To je další věc, kterou jsem vypozorovala, protože můžete říct, uáu, v Africe je to opravdu hrozné, je to beznadějné, nikdy se to nezmění. Ale když tam pojede, cítíte se zmateni, protože všude tam je spousta lásky a radosti a smyslu pro společenství - přestože tam lidé padají jako mouchy. A my jsme tady a máme přístup ke všem lékům a infrastruktuře a lidé mají vzdělání a každý se přesto má mizerně. Takže si říkáte, moment, počkat, koho tedy máme zachraňovat?
Ingrid: (Směje se.)
Madonna: Všechno je to matoucí. Nakonec všichni bojujeme s tou samou nemocí, ale je to otázka uvědomění a toho, kde vám stojí hlava. A většině lidem na světě stojí hlava nad prdelí.
Ingrid: Na začátku toho filmu je chvíle, kdy říkáte: "Nakonec jsem získala mnohem víc, než co jsem vyjednávala - ohledně Malawi, sebe samé, z hlediska lidskosti." Můžete to rozvést?
Madonna: No, nejdřív ze všeho, jela jsem tam s pocitem, že musím zachraňovat lidi, a s uvědoměním si, že musím zachránit sebe; že svět, ze kterého pocházím, je vlastně plný nemocí a plný zoufalství a neštěstí. Kdo se má dobře a kdo se má špatně a kam bych měla namířit své úsilí? A uvědomovala jsem si, že jako matka a lidská bytost se nemůžu dívat na umírající děti, které ani nemusely zemřít, nebo je sledovat jak strašně trpí - všemu tomu jste v Malawi svědky. Ale na druhou stranu mi to pomohlo pohledět na sebe, ohlédnout se za svým životem, mou společností, mými přáteli, podívat se na svět, ve kterém žiju, a vidět, jak se rozpadáme a že žijeme ve stejné štvanici - jen vypadá jinak.
Ingrid: Na novém albu v písničce, kde říkáte: "We've only got four minutes to save the world," je taky "Sometimes I think what I need is a you intervention."
Madonna: Jo, ve významu, že někdy máš potřebu mě zachraňovat. Těch mnoho let, která jsem cestovala do Afriky a všechno tohle zažila, mi dalo ohromný přehled a vědomosti, které jsem nikdy předtím neměla. Sama jsem si tím tak trochu prošla, když celá ta věc s AIDS zasáhla New York a já viděla všechny své kamarády odpadat jak mouchy. Najednou si říkáte: "Ó, můj Bože, život je tak drahocenný, tak na co si stěžuju? Jsem naživu." Ale zapomenete. Prostě zapomenete. Žijeme velmi pohodlné životy a bohužel se musíme potýkat s bolestí a utrpením někoho jiného, abychom si uvědomili, jak mnoho máme a za jak moc máme být vděční, a naladili se na frekvenci ocenění. A to bychom měli dělat zcela běžně.
Ingrid: V letech 1982, 83, 84 v Americe a Evropě změnil AIDS navždy naše životy. To jsme věděli. A najednou se to rozšířilo samozřejmě také kamkoliv jinam. Ale některé země nebo dokonce kontinenty to popíraly. Je tak hrozné, že to trvalo tolika lidem několik desetiletí, než si uvědomili situaci v Africe. Řekněte mi, jak jste si vybrala režiséra svého filmu?
Madonna: Byl to můj zahradník. (Směje se.)
Ingrid: Opravdu? Takže umí zacházet se semeny.
Madonna: Jo. Jmenuje se Nathan Rissman. Je to skvělý, milý chlap - jeden z těch, co vstoupili do mého života a dělali každou práci. Byl to běžec, doktor, zahradník. Staral se o mi o děti. Dělal úplně všechno a dělal to s pokorou. A každý si ho zamiloval. A on pak začal točit malé filmečky o mých dětech a posílal mi je a dělal filmy z fotek a zkrátka byl opravdu tvůrčí. Takže jsem si jednoho dne řekla: "Potřebuju všechno tohle zdokumentovat" a podívala jsem se na něj a řekla jsem: "A myslím, že ta pravá osoba jsi ty!" A on se do toho skutečně pustil. Dalším z jeho darů je to, že ho každý miluje a je velmi dobrý v získávání si důvěry. O každého ve filmu se hluboce zajímá a v Malawi strávil hodně času. Obrazně řečeno s těmi lidmi chodí spát a ráno vstává se slepicemi. Skutečně to prožíval a přistupoval k tomu s otevřeným srdcem a vděčností. A myslím, že je to z toho filmu i cítit, jak filmuje lidi.
MADONNA NATION - Interview Magazine

Ingrid: Obzvláště děti.
Madonna: Ano, zná jejich příběhy. Lidé mu otevírají svá srdce. Já bych to nedokázala. Já nemám ten jeho prostý přístup. Odvedl ohromnou práci.
Ingrid: Líbí se mi i ta estetika - vypadá to jako fotografie amerického jihu Williama Egglestona, ve smyslu pestré palety barev.
Madonna: Jo, jakým způsobem zachytil venkovní krajinu, kopce a stromy.
Ingrid: Když se na film díváte, je z něj Afrika přímo cítit. Taky tam máte opravdu skvělé záběry - prezident Clinton, Desmond Tutu.
Madonna: Jeffrey Sachs, Paul farmer. Všichni jsou skvělí. Jsem šťastná, že je tom filmu mám.
Ingrid: Jak jste to dokázala? Prostě jste jim jen zavolala?
Madonna: Zavolala jsem jim. A napsala obsáhlé dopisy. Setkala jsem se s nimi a ukázala jim některé záběry.
Ingrid: Vždycky jste psala dopisy.
Madonna: Ano. Někteří řekli ano rychleji než jiní. Někteří mě stáli více přemlouvání a večeří.
Ingrid: Musela jste jim v něčem vyhovět?
Madonna: (Směje se.) Ne. Ani žádné sexuální nabídky. (Smějí se obě.) Ale musela jsem se stát producentkou a přesvědčovat lidi, protože jsou pro mě jako obři. Všichni jsou tak zaměstnaní a každý za nimi chodí a prosí je, aby něco řekli v jejich dokumentu. Takže proč by to měli udělat zrovna pro mě? Ale cítím se velmi požehnaná, že všichni souhlasili. Všichni investovali do Afriky velkou část svého života.
Ingrid: Povídejme si o vašem nejmladším dítěti, Davidovi. Je z Malawi.
Madonna: Ano a přísahám vám, že by nebyl naživu, kdybych si ho nevzala. Nebyla jiná možnost.
Ingrid: Vaše další děti měly příležitost být dětmi, a když jste natáčela tenhle film, jsem si jistá, že jste viděla hodně dětí, které neměly tu šanci. Ve filmu vyprávíte o dětech, které jsou zneužívány, unášeny, bity, o dětech, co plní funkci rodičů svým mladším bratříčkům a sestřičkám, protože jejich otcové a matky zemřeli. Davidova situace byla zpočátku úplně jiná než tomu bylo u Lourdes a Rocca. Jak je ovlivnilo, že jejich malý bráška pochází z místa, kde děti nemají dětství?
Madonna: Myslím, že podstatné je, že to vědí a rozumí tomu. Naposledy, když jsem tam jela, dcera byla se mnou. Strávila několik týdnů prací v sirotčincích, hlavně v jednom s novorozeňaty, kde většina z nich byla HIV pozitivních. Byla tam na vlastní pěst a byla tak zodpovědná a zůstávala tam osm hodin a neúnavně pracovala. Pomyslela jsem si: "Proč s ní zacházím jako s dítětem?" Dokáže mnohem víc. Nenecháváme děti nic udělat. Říkáme si: "Ach, jsou to děti, nemůžou se starat o jiné děti. Nemůžou udělat tohle, nemůžou udělat támhleto." A když přijedete do Afriky, všech těch hloupostí necháte.
Ingrid: Takže mnoho dětí je tam rodiči.
Madonna: Určitě. Díky tomu jsem uviděla, jak tvrdé a nezlomné děti jsou a jak malou důvěru v ně máme. A uvědomila jsem si, jak důležité je, aby tohle moje děti pravidelně vídaly a zkoušely, aby si uvědomily, že dýchají zředěný vzduch a je jejich úkolem se dělit o to, co mají, s ostatními lidmi.
Liz Rosenberg z povzdálí: Okay, pět minut dámy.
Ingrid: Ne! Dělá si legraci!
Madonna k Liz: Říkala, že ne, že si děláš legraci!
Liz: Ne, nedělám!
Ingrid: Ne, ne, ne - řekněte jí, že jsme se ještě ani nezačali bavit o albu! Ani náhodou!
Madonna: Je to okay, nebojte se, právě odešla.
Ingrid: To se nedá!
Madonna: Okay.
Ingrid: Pro mě jste vždycky stála za svobodou, za svobodou vyjadřování, dělat si co chci, oblékat se jak chci, zpívat si co chci. V Africe se bojuje spíš než o svobodu v něčem za svobodu od něčeho - od strachu, od hladu. Ovlivnilo tohle nějak vaše chápání svobody?
Madonna: Myslím, že svoboda je vtipné slovo, protože když se domníváme, že jsme svobodní, tak ve skutečnosti nejsme. Myslím, že svoboda je spíš jen iluze. Když máte strach, kde seženete další jídlo, nemůžete si dovolit starat se o hmotné závazky. Nemůžete myslet na své ego. Říkáte si jen: "Potřebuju jíst. A potřebuju střechu nad hlavou. Je mi zle a potřebuju léky." Pokud jste v takové situaci, nemůžete si dovolit ten luxus myslet na svobodu, kterou máme my. Pokud žijete ve světě jako my a máte všechen ten přepych a výsady, jako máme my, nemusíte se starat o základní potřeby a můžete myslet na to, co vás zotročuje, co vás polapilo. Jsem opravdu volná? Protože můžu sednout do letadla a letět, kam se mi zachce, a můžu si dovolit to či ono - je tohle svoboda? Je to tak, jak jsem řekla ve svém projevu na charitativním večírku. "Co je nejlepší? Co je skutečné štěstí?" Když se přestanu starat, co si o mně lidé myslí, budu schopná říct: "Ano, naučila jsem se méně starat, ale úplně jsem se toho nezbavila." To je svoboda. Když přestanu pořád jen myslet na sebe a postavím jiné lidi před sebe, to je opravdová svoboda. Když umím bezpodmínečně milovat a já mám podmínky u každého, ať je to můj manžel, mé děti nebo přátelé, spolupracovníci - pak to je skutečná svoboda. To je něco, o co se snažíme, ale já svobodná nejsem.
Ingrid: Váš nedostatek volnosti ale určitě není patrný z vaší nové desky. Vraťme se zpátky k písničce 4 Minutes. Justin Timberlake a Timbaland s ní mají něco společného, že?
Madonna: Ano, spolupracovali jsme.
Ingrid: Ta píseň zní jako balada o světě s velkým orchestrem. Je to ohromná taneční písnička.
Madonna: Je to tak trochu paradox. Jako bychom říkali: "Běží nám čas, lidi, probuďte se. Ale pokud chceme zachránit svět, můžeme se u toho prosím mezitím pobavit?"
Ingrid: (Směje se.) To je skvělé. A video, pokud je mi známo, si hraje s myšlenkou superhrdinů snažících se zachránit svět. Vypadá to jako ironie, ale zároveň opravdu vážně.
Madonna: Je to jako pochod. Je to pohyb a každého chceme vzít s sebou.
Ingrid: Touhle písní určitě. Líbí se mi ta část "the road to hell is paved with good intentions" uprostřed toho všeho. Bavila jste se při nahrávání? Vypadá to tak.
Madonna: Psaní s Justinem mě opravdu baví. Je to veselý člověk.
Ingrid: Je tohle první písnička, kterou jste s ním dělala?
Madonna: Ne. Nejprve jsme dělali na jiných písních. Měli jsme něco jako psychoanalytické sezení, vždy když jsme chtěli psát. Sedli jsme si a začali si povídat o různých situacích. A pak jsme mluvili o různých problémech a sporných otázkách a mezilidských vztazích. To byl jediný způsob, však víte, společné psaní je velice intimní záležitostí. Takže jsme museli najít místo, kde bychom si začali povídat o něčem, o co se zajímáme, abychom se dostali do psaní o něčem, o co se zajímáme. A to bylo fajn, protože on je otevřený a má talent. Je to skladatel. Nepracovala jsem vždy s takovými autory, se kterými bych ihned navázala takový kontakt a začali si hned hrát s melodií a rytmem slov. Jeho zajímá rytmus slov i jejich význam.
Ingrid: Taky miluju to tick-tock.
Madonna: Užila jsem si to s ním.
Liz v pozadí: Další otázka!
Ingrid: Řekněte jí, že jsme zatím probrali jednu písničku. Musí nám dát ještě nejméně čtyři otázky.
Madonna k Liz: Zatím měla jen jednu otázku k desce! Chce se zeptat na další čtyři.
Liz: Dobře, dostane jednu navíc.
Madonna: Je opravdu zákeřná. (Směje se.) Takže, ptejte se dál.
Ingrid: Okay, pojďme na Give It To Me. Vidím celou Ibizu, jak na tohle tančí.
Madonna: Opravdu? Ach, dobře. Líbí se mi představa, že každý na Ibize tancuje na Give It To Me. (Smích.)
Ingrid: Podle mě je tohle opravdová Madonna.
Madonna: Je jako hymna. V zásadě jsem ji napsala já, takže bych si ji na stadioně užila.
Ingrid: Slova znějí hodně autobiograficky: "Got no boundaries, got no limits."
Madonna: "If there's excitement, put me in it."
Ingrid: "Don't stop me now."
Madonna: Jó!
Ingrid: "If it's against the law, arrest me."
Madonna: (Směje se.) Jo, to jsem já. Provokatérka. Ta nudná, předvídatelná já.
Ingrid: Dneska není slyšet někoho říkat "zatkněte mě" moc často, vám řeknu.
Madonna: V popové kultuře určitě ne.
Ingrid: Častěji je to "dej mi prachy".
Madonna: Je to o hře bez rizika.
Ingrid: Když mluvíme o hře, na tu kytaru hrajete vy?
Madonna: To bych si přála. Ne.
Ingrid: Nikde? Protože jsme si myslela, že v Miles Away...
Madonna: V Miles Away hraju na kytaru, ale doprovází mě jeden z Timbalandových hudebníků.
Ingrid: Je Miles Away autobiografická?
Madonna: Většina mých skladeb je pravděpodobně v mnoha hlediscích autobiografická. Ale spíše podvědomě. MADONNA NATION - Interview Magazine

Když píšu svou hudbu, tak opravdu nemám úmysl vyprávět své osobní příběhy. Prostě to přijde. A pak za nějakou dobu, za šest osm, měsíců si říkám: "Á, o tomhle jsem tu písničku napsala." Ale to je tehdy, když tu písničku hraju před hodně lidmi a oni jsou jako: "Ach, s tím se můžu naprosto ztotožnit." V Miles Away jsem se dotkla vědomí lidí, co mají intimní problémy.
Ingrid: Smyslem celé téhle desky je radost vycházející z hudby a tance. Třeba Heartbeat, to je celé o radosti protančit celou noc.
Madonna: V určitém rozměru je to hold začátkům mé kariéry. Všechno vždycky směřuje k tanci. A hudbě. Protože nemůžete tančit bez hudby. A tak to cítím. V Africe tančí každý a každý hraje. Je na tom něco uvolňujícího. Je na tom něco sjednocujícího. Když mají lidé plné ruce hudby a tance, nemají čas na nenávist a boj. Hudba je jedním z nejskvělejších sjednotitelů.
Ingrid: Ocitla jste se někdy v situaci, že jste si řekla: "Seru na to, už nikdy nenatočím žádnou desku"?
Madonna: Ach, to si říkám po každé desce. A zas udělám další.
Ingrid: Máte z téhle dobrý pocit?
Madonna: Jo, mám.
Liz opět z dálky: Ingrid!
Ingrid: Poslední!
Madonna k Liz: Říká, že je to poslední!
Ingrid: Poslední otázka. Zpátky k naléhavosti desky. Opět je slyšet z Beat Goes On.
Madonna: (Směje se.) To bylo opravdu hodně naléhavé. Kanye měl jenom čtyři hodiny. Musela jsem písničku dokončit dřív, než mu letělo letadlo. Ale víte co? Momentálně pracuju v režimu "žij každý den tak, jako by byl tvůj poslední". Takže naléhavost je teď ve všem, co dělám.

Přeloženo z časopisu Interview Magazine (duben 2008).
S Madonnou si povídala Ingrid Sischy. Autorem fotografií je Steven Klein.

MADONNA NATION - Rozhovory a články - Interview Magazine (2008)

Interview Magazine